I s psychickou poruchou je možné úspěšně studovat
S nástupem na střední se toho opravdu mnoho změnilo. Ale ne tak, jak jsem si představovala. Studium bylo náročné a já jej nezvládala dle svých představ (a představ svého okolí). Začala jsem trpět na migrény, které se mě držely i několik dní v kuse. Myslela jsem, že to nejhorší, co může v životě člověk zažít, mám za sebou. Neskutečné třeštění hlavy, žaludek na vodě, mžitky před očima, citlivost na hluk a světlo, někdy zvracení.
Asi tomu tak mělo být, jednoho dne mi ze školy volali sanitku a skončila jsem na lůžkovém neurologickém oddělení. Následovalo kolečko po všech možných (pro mě i nemožných) vyšetřeních, které zakončila lumbální punkce. Po propuštění z nemocnice jsem začala docházet do psychologické poradny. Kvůli hraničnímu nálezu na MRI jsem ji musela podstoupit po půl roce znovu. Naštěstí bez nálezu. Závěr? Migréna s aurou.
Začala jsem docházet do neurologické ambulance a právě přibližně v této době došlo ke změně mého sebepoškozování, které stále trvalo. Jednoho dne jsem pomáhala rodičům s vařením, cosi krájela a řízla se do prstu. K mému údivu to vůbec nebolelo, pohled na tekoucí krev mě uklidňoval a mě se zase začal zmocňovat zvláštní klid. Postupem času jsem nůž vyměnila za žiletky a našla na těle oblast, která se dá pod oblečením skrýt, kterou jsem vymezila pro své emoční uvolnění.
Léto před touto hospitalizací se rodiče rozhodli koupit mi a sestře vysněného psa. Po dlouhých rodinných poradách vyhrál labradorský retriever, tedy… labradorka. Prožili jsme s ní nádherné roky a velmi mi v těžkých obdobích pomáhala. Jakoby vycítila, kdy je mi zle, přišla ke mně a doslova se dožadovala mazlení nebo hraní. Nikdy jí nezapomenu, jak mi jako štěně (neměla ani rok) zachránila život.
Já měla zrovna hrozně blbé období a jedné noci, když všichni usnuli, jsem se byla několikrát pořezat. To mi přineslo úlevu, ale stále jsem byla tak říkajíc v háji. Když ráno rodiče a sestra odešli z bytu, zůstala jsem doma s ušopleskem. Poklidně oddychovala na zemi v ložnici a vydala se do říše snů. Já vzala žiletku a sedla si v koupelně na zem. Už to nešlo. Už jsem to nezvládala. Chtěla jsem udělat radikální řez. Byla jsem připravena, nevnímala jsem nic kolem sebe, jen já a žiletka. Už mi bylo jedno, co si o tom pomyslí rodina, nezajímalo mě, jakou bolest jim způsobím. Chtěla jsem to skončit. Jenže naráz mě něco pošimralo na ruce. Když jsem se vzpamatovala, ležela proti mně naše fenka, packu na mě a míček v tlamě. Vrtěla ocasem a chtěla si hrozně hrát. Nechápala jsem, kde se vzala, protože ještě před pár minutami vypadala, že ji nemůže probudit naprosto nic. Propukla jsem v pláč, schovala žiletku a začala si s ní hrát. Když se rodiče vrátili, tvářila jsem se, že je vše OK. A naše fenka mě nepráskla.
Po tomto zážitku mi trvalo ještě 2 roky než mi došlo, že začínám mít závažný problém a ztrácím sama nad sebou kontrolu. Už v začátcích žiletkového sebepoškozování jsem začínala mít dojem, že mi neuvěřitelně „lítá“ nálada, připadala jsem si jak na horské dráze. A taky jsem slyšela hlasy, které mě nabádají k pořezání, v kritických chvílích k sebevraždě, říkají věty ve stylu „Nikdo tě nemá rád. Jsi k ničemu…“ Měla jsem akorát po maturitě a chystala se odjet na koleje, když jsem navštívila svou praktickou lékařku, zda by mi nemohla vystavit žádanku na psychiatrii.
Psychiatrička mě první den odbyla, ať přijdu den následující. Když jsem absolvovala sepsání anamnézy se sestrou a dostala se k doktorce, hned nasadila léky a nic ji nezajímalo. Mělo mě to varovat, ale dala jsem přednost malé vzdálenosti od domova před kvalitou lékaře. Dokonce mě neodradilo ani to, že budu za pár týdnů v Praze a domů se dostanu jen dost omezeně. Vše se zlomilo ve chvíli, kdy jsem jí řekla o „svých hlasech“. Jen se na mě podívala a klidně řekla, že to nic není. Když jsem se vrátila domů, cosi se ve mně zlomila a řekla jsem si, že když to nic není, zvládnu to i bez ní a bez léků. Ty jsem přestala užívat, jakmile jsem spolkla poslední. Že to nebyl dobrý nápad jsem zjistila záhy. Bylo mi zle, měla jsem zimnici, třepala jsem se. Ale ustála jsem to.
V druhé polovině mého studia chemie na UK v Praze začaly mezi rodiči neshody, otec „chytil druhou mízu“, které vyústily v rozvod. Mému psychickému rozpoložení to nijak neprospívalo, nesla jsem toto období dost špatně. Se sestrou jsme zůstaly u mamky, ušoplesk nám zůstal. Každý z rodičů si našel po nějaké době nové partnery a začali novou etapu života. Studia jsem o rok prodloužila a mnohdy jsem si sáhla na samotné dno. Na život s „hlasy“ jsem si zvykla, nad sebepoškozováním jsem stále neměla kontrolu a zkouškové období jsem psychicky nezvládala, ale i přesto se mi podařilo studia zdárně ukončit.
Život v Praze nebyl pro mě. Už od SŠ mě lákala farmakologie a toxikologie, proto, když jsem zjistila, že na PřF UP v Olomouci otevírají nové moduly pro studium analytické chemie, mezi nimiž nescházela ani analytická chemie ve forenzních vědách, neváhala jsem ani chvíli a podala si jedinou přihlášku k magisterskému studiu. Polovina z mých biologických rodičů z toho nebyla zrovna nadšena, ale pochopila jsem, že svůj život žiji sama a nemusím se vždy řídit tím, co chtějí druzí. Můj sen se splnil. Byla jsem přijata ke studiu.
Myslela jsem, že když budu v klidnějším městě, můj stav se zlepší. Problém nastal během prvního zkouškového období. Už jsem přestávala věřit, že ty „hlasy“ jsou nic a hledala ambulantního psychiatra. Nakonec padla volba na psychiatrické oddělení VN Olomouc. Lékař, který se mě ujal, byl starší pán, ale velmi milý a chápavý. Přišlo mi, že oproti ostravské psychiatričce je až moc zvídavý, ale nevadilo mi to. Potřebovala jsem pomoct. Nasadil léky a pravidelné kontroly.
Přišlo mi, že trvá neskutečně dlouho než jsme našli vhodnou kombinaci léků… po jedněch jsem nespala, po druhých jsem zase spala moc… Ale doktor neustával ve svém snažení a nakonec se podařilo. S léky jsem byla klidnější, ale každé zkouškové období jsem psychicky nezvládala, můj stav se vždy rapidně zhoršil a vyžádal si změnu v dávkování léků. Nejednou jsme zvažovali hospitalizaci, ale nějakým způsobem, ani sama nevím jak, jsme se jí pokaždé vyhnuli.
Vzpomínám na den během zkouškového, kdy jsem svému ošetřujícímu psychiatrovi večer psala e-mail, že to nezvládám a vypsala se mu ze všech svých pocitů. Když mi ráno zvonil mobil, neslyšela jsem ho, byla jsem strašně unavená… Za pár hodin do mého pokoje na koleji dorazili 2 uniformovaní policisté, kteří se po mně sháněli. Prý je posílá můj psychiatr, že měl o mně strach. Když jsem se převlékla, odvezli mě za lékařem, kde jsme vše probrali, upravili medikaci a jako možné řešení nastínili hospitalizaci. I tehdy jsme se s mým stavem porvali.
I magisterské studium jsem prodlužovala, ale povedlo se mi jej úspěšně ukončit. Ještě nějakou dobu po státnicích jsem dojížděla za lékařem do Olomouce z rodného města. Jeden den, když jsem u něj byla na kontrole, jsem se zeptala, zda by mi nemohl dát žádost o převzetí do péče lékaři v našem městě, kterého jsem si předem našla a domluvila u něj léčbu. A ten den se to stalo. Nechtěl mě posílat ke kolegovi bez diagnózy. Po tolika letech jsem ji uslyšela. Na jeho slova nezapomenu: „Nebude vám vadit, když vás k němu pošlu se schizoafektivní poruchou?“
I když nyní docházím k lékaři v našem městě, s olomouckým psychiatrem jsem dodnes v kontaktu. Stávající lékař mi svým přístupem hodně připomíná mého psychiatra z dob studií v Olomouci. Má příjemný hlas a dokáže se vcítit do pacienta. Při přestupu k němu, kalendář ukazoval rok 2014, jsme ponechali medikaci z Olomouce a zařadili psychoterapii. Tato kombinace vedla k tomu, že se zvětšovaly intervaly mezi jednotlivými pořezáními se. Nyní je tomu kolem 5 – 6 let, kdy jsem se pořezala naposledy. Netvrdím, že když je mi psychicky špatně, tak nemám chuť se znovu pořezat, ale zatím tomu úspěšně odolávám. Studijním migrénám odzvonilo, zato s „mými hlasy“ a změnami nálad jsem se stále nerozloučila. Vysledovala jsem, že se projeví např. při nadměrné únavě, stresu nebo dlouhodobém vystavení nadměrnému hluku.