Na začátku roku 1988 mě donesla mladým manželům vrána. Prý za úplatu, červenou kostku cukru, kterou dali na balkon. O necelé 4 roky později nás zase navštívila vrána a najednou jsme byli 4.
Už od mala jsme měli různá domácí zvířata – rybičky, sklípkana a nebo želvy. Láska ke zvířatům mě provází celý život. Na procházky v lese, kdy má sestra sundává z listů housenky a nahání mě s nimi, vzpomínáme s úsměvem na rtech dodnes.
Po zhlédnutí seriálu Walker, Texas Ranger s Chuckem Norrisem jsem se začala zajímat o bojová umění. Jeho styl mě naprosto uchvátil a já v něm našla svůj vzor. Začala jsem tedy trénovat karate. Tenhle sport mě pohltil, ale pro problémy s kolenem jsem byla nucena s ním skončit.
Díky kolene jsem se vlastně dost zklidnila. Prodělala jsem několik operací, ale i když paseka v koleni byla ortopedem napravena, koleno se neustále připomíná. Najednou jsem měla problémy s jízdou na kolečkových bruslích, s dobíháním MHD… Proto jsem během studií v Praze zkusila něco pomalejšího a našla jsem si soukromého lektora nunchaku. Jenže to pro mě nebylo dost akční a dlouho jsem u tohoto sportu nevydržela.
V současné době sbírám autogramy slavných osobností, pohledy labradorských retrieverů. Zajímám se o minerály, zejména o jejich účinky na zdraví člověka. Sportovní aktivity jsem víceméně zrušila, přesto jsem se s jednou nedokázala rozloučit. A to turistikou. V roce 2016 jsem se vydala na svůj první poznávací zájezd s cestovní kanceláří. Musím konstatovat, že cestování do cizích zemí se stalo mým velkým koníčkem. Z cest, na které vyrážím vybavena fotoaparátem, si přivážím kromě zážitků i nesčetné množství suvenýrů, např. pohlednice, magnetky, pamětní mince, sněžítka… Dokonce jsem si po mnoha letech od poslední operace kolene splnila sen – vyjít na nejvyšší horu Beskyd a Jeseníků, které jsem s rodiči jako dítě několikrát navštívila.
Ve volných chvílích ráda poslouchám hudbu (mou nejoblíbenější skupinou je Kabát), čtu knihy (oblíbení autoři Dan Brown, Robert Bryndza, E. M. Remarque, Paulo Coelho a Robert Galbraith/J. K. Rowlingová) nebo navštěvuji divadla (zejména muzikály). Protože mě už na SŠ bavilo psaní slohových prací, píšu povídky a úvahy tzv. „do šuplíku“ (spíš tedy do PC).
Jak to vše začalo
Mé problémy začaly dost plíživě a nikdy by mě nenapadlo, že mohou vyústit v něco závažnějšího.
Na 2. stupni ZŠ jsem si začala po nocích odírat klouby ruky o stěnu pokoje. Bylo to bolestivé, ale mě se poté zmocňovala obrovská úleva. Rodičům jsem pak odřeniny vysvětlovala tím, že jsem měla divoké sny. Opakovalo se to dlouho a mi stále nedocházelo, že můžu mít problém. V té době jsem o sebepoškozování neměla ani potuchy, považovala jsem to za puberťáckou nerozvážnost. A taky jsem si říkala, že až nastoupím na SŠ, vše se změní.
Uvědomuji si, že bez pomoci lékařů bych na tom nebyla tak, jak jsem, bylo by to mnohem horší. Tímto jim všem patří můj dík. Velký dík také posílám svým rodičům a blízkým příbuzným. V těžkých chvílích jsou mi velkou oporou, poskytnou útěchu a slova povzbuzení. Ti všichni musí mít se mnou velkou dávku trpělivosti a vím, že to se mnou nemají lehké.
Myslím, že kdyby nebylo lékařů a blízkých, už bych na tomto světě nebyla. Člověk musí mít důvod pro co/koho žít a dát svému životu smysl.